Naděje - Kapitola 2 Nákupy

Další kapitola příběhu, který napsala kamarádka Michaela Müllerová z wattpadu MichaelaM1.

Nákupy

Ráchel je nákupní maniačka, každé nákupy jsou pro ni důležité. Taky si to může dovolit. Její otec vlastní jednu vlivnou firmu někde v Itálii a máma dělá v módním průmyslu. Zatím co já jen tak přežívám. Žiju v malém bytečku, který není nic moc, ale mám ho ráda. Upřímně! Divím se, že se semnou Ráchel vůbec stýká, protože žije krásný život.

,,Emo, koukej na ty šaty! Ty by ti slušely. Přímo tvoje barva a ten střih,“ křičela na mě Ráchel přes celou prodejnu

Rychle jsem k ní došla, protože jsem nechtěla, aby na nás stahovala pozornost víc, než bylo nutné.

,,Hlasitěji by to nešlo?“ koukla jsem na ni nechápavě, proč tak křičí.

,,To víš, že šlo, ale nechtěla jsem na nás upoutat veškerou pozornost,“ vyšlo z jejich úst a já se musela začít smát. Ona je fakt číslo.

,,Šaty jsou moc pěkné, ale máme dohodu. Pokud si je nekoupíš pro sebe ty, tak je tam vrať,“ zamračila jsem se na ni a ona je tam neochotně vrátila.

Ona je úplný maniak v nakupování. Ještě štěstí, že v nákupním středisku Central mají pravidelně nové zboží, jinak by Ráchel zešílela z toho, že nemá z čeho vybírat.

,,Co bys řekla, kdybychom zašli na kafe. Potřebuji dobít energii,“ koukla na mě svými kukadly a já souhlasila.

Vydali jsme se tedy z toho obchodu do kavárny se jménem Happy coffee, ,,tuhle kavárnu miluju už kvůli tomu názvu,“ uchechtla se a mě to vůbec nepřekvapovalo, ,,na co teď myslíš, Emo. Jsi celou dobu zamlklá,“ podívala se na mě a čekala odpověď.

,,Mám strach Ráchel. Co když se vrátí? Ne, je jisté, že se vrátí,“ jen ta představa mé minulosti mě děsí.

Mívám noční můry, kdy se probouzím úplně zpocená a celá od slz.

,,Jak to můžeš vědět. Je to už doba,“ podívala se na mě a v jejich očích jsem viděla jiskru, která mi říkala, že je po všem, ale ona nic neví. Nechci ji dostat do nebezpečí. Nechci, aby ji bylo ublíženo a tak radši, ,,nebo víš něco víc?“ podívala se na mě.

,,N-ne já jen přemýšlím,“ snažila jsem se znít co nejpřesvědčivěji.

,,Zlato, tady jsi,“ ozval se mužský hlas za mými zády a já sebou lehce škubla.

,,Ahoj Alexi,“ kdo jiný by to mohl být než Ráchelin přítel.

,,Ahoj Emo, nebude ti vadit, když ti ji ukradnu?“ podíval se na mě.

Sice to byl náš den, ale nechci stát mezi ní a Alexem.

,,Klidně běžte,“ pousmála jsem se a rychle sklopila svůj zrak ke svému kafi. Přiznám se, jsem závislá na dobré kávě. Nedovedu si představit den bez ní.

,,Vážně ti to nebude vadit?“ zeptala se Ráchel a snažila se číst v mém obličeji.

,,Jasně, že ne! Náš plán byl jasný. Nákupy a to jak vidím, jsme splnili,“ pousmála jsem se a koukala přímo na ni. Vypadala, že ji to mrzí.

,,Jsi zlato! Mám tě ráda. Večer ti napíšu,“ řekla, dala mi pusu na tvář a už jsem viděla jedinou osobu, která se semnou baví jak mizí z kavárny...

Už zase sama.

Ráchel

S Alexem jsem opustila obchoďák a nasedla do jeho auta, ,,proč se s ní vůbec bavíš?“ vyšlo z jeho úst.

,,Cože? Proč bych se s ní neměla bavit. Je to skvělá kamarádka, se kterou je sranda,“ zamračila jsem se na něj.

,,Klid zlato, jen se ptám. Prostě to nechápu. Ostatní ji odřízli a kvůli tomu, že se s ní bavíš, nemůžeme chodit jako pár k Ronovi, protože dokud se s ní budeš tahat, on se nebude bavit s tebou.“

,,Mě je ale úplně jedno, že se semnou Ron nebaví. Je to nafoukanec a Emu vůbec nezná. Ty i ostatní jste byli její přátelé a od jisté doby se s ní nebavíte. Nejdřív se zamysli nad tím, proč a z jakého důvodu se s ní ty nezbavíš! Je to kvůli tomu, že se s ní nebaví ostatní? A ty chceš být oblíbený?! Záleží ti radši na oblíbenosti nebo na kamarádce. Zamysli se nad tím a teď mi zastav!“ řekla jsem dost naštvaně.

Ema je jiná než před dvěma lety, ale je to pořád ta moje kamarádka jako předtím a navždy bude.

,,Cože? Proč?!“ podíval se na mě.

,,Už se mi nikam nechce! Radši se projdu domů. Tak mi zastav!“ zvýšila jsem na něj hlas... 

,,Zlato, tohle snad není zapotřebí,“ zatvářil se nespokojeně. 

,,Jak není zapotřebí. Akceptuj to, že je Ema moje dobrá kamarádka a uvědom si, že oblíbenost není vše!“

Když jsme stáli u patníku, tak jsem vystoupila, ,,vždycky ti bylo jedno, co si myslí ostatní a teď? Pomalu tě nepoznávám,“ dodala jsem a práskla s dveřmi. Nechápu, co se s ním stalo. Nebýval takový… Ema si prošla něčím, co mě moc mrzí a kdybych mohla, řeknu to všem, ale ona si to nepřála a já její rozhodnutí akceptuji. Je pravda, že by se na ni ostatní mohli koukat jinak. Stejně jako teď, ale ona je moje kamarádka a budu ji oporou v každé situaci!!

          

Ema

Dopíjela jsem svoje zaplacené kafe a koukala ven z kavárny, kde jsem viděla šťastné páry, které se usmívají a drží se za ruce. Svůj pohled jsem sklopila na svoji ruku, kterou jsem následně zatnula v pěst, ale z mých myšlenek mě vytrhnul řev. Zvedla jsem hlavu a uviděla mladého kluka, jak se hádá se starším párem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu situaci z mého života. Bolestivou situaci, při které mi vždy naběhnou slzy do očí.

,,Dost Emo! Měla by ses zkusit posunout dál,“  řekla jsem si v duchu, ale bylo to k ničemu, protože když jsem si tohle řekla a snažila se posunout, vždy jsem se dostala na začátek.

,,Slečno, dáte si ještě něco,“ promluvila na mě servírka.

,,Ne děkuji,“ usmála jsem se a ona jen přikývla a odešla.

Koukla jsem na hodinky a rozhodla se, že už je čas odejít. Vstala jsem a namířila si to ke dveřím. Když vycházím, co se mi nestane, vrazím do někoho.

,,O-omlouvám se,“ vykoktám ze sebe a podívám se, do koho jsem to vrazila. Kdo jiný to byl než ten chlap, který se tam hádal se starším párem.

,,Neumíš dávat bacha,“ zakřičel na mě, až mi naběhla husí kůže.

Jeho hlas byl temný a zlostný. Jeho výraz byl naštvaný. Z jeho očí jsem cítila nenávist a zlost. Jeho pohled nebyl moc příjemný, ale nedokázala jsem se přestat na něj dívat.

,,Omluvila jsem se,“ vysoukala jsem ze sebe trochu drze, ale to se mi nevyplatilo. Ten kluk mě chytil silně za paži a přitáhl si mě k sobě, koukal mi do očí. Jeho pohled byl intenzivní a zlost ještě větší.

,,Budeš drzá?!“

,,Od kdy si tykáme,“ sykla jsem na něho doufajíc, že mě nechá, ale on svůj stisk ještě víc zesílil, ,,t-to bolí, pusť,“ snažila jsem se o důraz, ale on tam jen tak stál, měl samolibý výraz a bylo mu jedno, že mi drtí ruku.

Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, několika škubnutími, ale spíš jsem si víc ublížila. Zvedla jsem tedy zrak a podívala se mu znovu do očí. Svůj stisk opět zesílil, hned jsem zavřela oči a špitla bolestí. To ho zarazilo a já konečně cítila, jak uvolnil své sevření. To mě donutilo pomalu otevřít oči, ze kterých mi stekly slzy. Otevřela jsem oči a uviděla zvláštní výraz v jeho obličeji. Následně moji ruku pustil a odešel. V tu chvíli jsem si druhou rukou chytla paži. Pořád jsem cítila jeho dotek. Hned jsem se vzpamatovala a rychle opustila obchoďák. V hlavě se mi pořád přehrávala ta situace s tím chlapem. Byla jsem trochu vystrašená.

Proč to udělal? Vždyť jsem do něj jen vrazila a k tomu omylem. Celou cestu domů se mi v hlavě honily tyto myšlenky. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nějak to nešlo! Měla jsem před sebou pořád jeho oči, jeho pronikavý pohled.

Když už jsem byla v ulici, ve které bydlím, rozběhla jsem se k domu. Po tváři mi začali nekontrolovatelně stékat slzy. Z kabelky jsem vytáhla klíče, odemkla a hned jsem zalezla do pokoje pod deku. Nevím, proč brečím. Co to semnou je?! Vždyť ho ani neznám. Mělo by mi to být jedno, ale proč není? Můj mozek pořád přemýšlí a já nevím jak ho zastavit. Když v tom mi začne zvonit mobil. Podívám se na displej. Mám to zvednout? Ona pozná, že jsem brečela. Nakonec jsem svoji rozklepanou rukou hovor přijala.

,,Zlato, omlouvám se, že volám až teď, ale byla jsem se projít. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. S Alexem jsem se totiž trochu chytla, ale znáš to.“

,,T-to je v pohodě Rách. Nic se neděje,“ snažila jsem se znít co nejpřesvědčivěji.

,,Emo? Ty pláčeš? Co se děje?“ začala se hned ptát.

,,J-já...já nevím.“

,,Hned jsem u tebe! Hlavně neplakej! Dej mi pět minut a jsem tam!“

Za pět minut jsem slyšela zvonek. Utřela jsem si slzy a šla otevřít.

,,Zlato, jsem tady! Copak se děje? Ublížil ti někdo?“ chrlila na mě otázky a táhla mě do obýváku na gauč.

,,J-já ani nevím, proč brečím. Mělo by mi to být jedno,“ řekla jsem a znovu si utřela slzy.

,,Co by ti mělo být jedno?“

,,Když jsem odcházela z kavárny, vrazila jsem do nějakého kluka, omluvila jsem se, ale to mu bylo jedno, byl dost arogantní a hned mě chytil za paži. Dost silně mě držel,“  v tu chvíli jsem se chytla za to místo. Pořád jsem cítila jeho dotyk.

,,Už je dobře Emo! Jsem tu s tebou. Podíváme se na film a objednáme pizzu,“ usmála se a já byla ráda, že tu je. Ale…

,,Počkej! Proč ses chytla s Alexem,“ podívala jsem se na ni.

,,To nestojí za řeč! Občas se chová jak debil. Já objednám pizzu a ty vybereš, na co se podíváme,“ navrhla a já přikývla.

Zatím co Ráchel objednávala jídlo, já jsem vybrala film, který se jmenuje Tchýně na zabití.

,,Už mám vybrané,“ promluvila jsem na ni už s celkem klidným hlasem.

Byla jsem ráda, že je tu.

,,I já mám hotovo. Naléhala jsem na ně, aby nám ji co nejdřív dovezli,“ ušklíbla se.

,,Řekla jsi jim, že si připlatíš viď?“ zamračila jsem se na ni, protože nechci, aby za mě utrácela... 

,,Já vím, Emo, ale uděláme si pěkný holčičí večer,“ objala mě a v tu chvíli mi to bylo příjemné. Už delší dobu mě nikdo takto neobjal.

,,Dobře, ale než dorazí jídlo, půjdu si dát sprchu,“ odtáhla jsem se od ní.

Zalezla jsem do sprchy a nechala na sebe téct studenou vodu. Potřebovala jsem ze sebe smýt jeho dotek, který jsem pořád cítila.

,,Emooo, vylez už! Je tu pizza a film už je připravený,“ ječela na mě přes dveře a já se musela uchechtnout.

,,Už jdu, jen se obléknu,“ řekla jsem a rychle na sebe navlékla věci a přidala jsem se k Rách.

,,Koukej na tu pizzu je krásná a jak voní,“ rozplývala se. Šlo vidět jak je hladová.

,,Tak se do ní pustíme, co ty na to?“ mrkla jsem na ni a obě jsme se na ni vrhly. Hned jsme si pustili i ten film. Byl to příjemný večer strávený s mojí dobrou kamarádkou...

,,Děkuji, že jsi přišla,“ pošeptala jsem do filmu.

,,Vůbec neděkuj. Vím, že bys udělala to samé pro mě a taky co bych byla za kamarádku, kdybych tě tu tak nechala,“ usmála se a dál jsme sledovaly film...

***

Oliver

Přijel jsem domů a hned zalezl do pracovny. Posadil jsem se a nalil si whiskey. ,,Do hajzlu,“ zařval jsem a bouchl pěsti do stolu.

Hned do místnosti vletěl Andy.

,,Šéfe?! Jsi v pořádku?“ zeptal se a byl ve střehu. Když mě uviděl, ,,zase,“ řekl.

,,Posaď se prosím,“ řekl jsem a napil se.

Andy je bodyguard moji mladší sestry Molly, když ji rodiče dají ke mně, on ji hlídá, a když tu není, dělá společnost mě. Říká se mi to těžko, ale je jeden z mých dobrých přátel, kteří o mě vědí vše, ,,Andy… j-já nechtěl,“ vyšlo z mých úst.

,,Máš ji v pokoji?“ zeptal se s vážným výrazem v obličeji

,,Co? Ne! Andy řekl jsem ti, že s děvkami končím a to i dodržím,“ řekl jsem i dost naštvaně.

,,Tak co se stalo?“ podíval se na mě udiveně.

,,Ublížil jsem ji.“

,,Ale komu?“ zeptal se.

,,Té dívce v tom obchoďáku. Nechtěně do mě vrazila a já, já reagoval přehnaně. Chytil jsem ji za ruku a držel tak pevně. V tu chvíli se mi ulevilo. Bylo mi dobře,“ napil jsem se a podíval se na svoji ruku, ,,říkala, že ji to bolí, ale semnou to ani nehlo,“ byl jsem na sebe dost naštvaný, ,,ale pak jsem viděl téct slzy po její tváři a něco mi řeklo, ať toho nechám. Pustil jsem ji a rychle odešel,“ podrbal jsem se na hlavě.

,,Její slzy tě zastavily?“ zeptal se a koukal na mě.

,,Asi ano. Myslím, že ano,“ podíval jsem se mu do očí, ,,já nevím, něco na ni bylo. Musel jsem se jí pořád dívat do očí.“

,,Tohle je poprvé, co tě to zajímá. Nechci to nějak zlehčovat, to ne, ale myslím si, že je to pokrok,“ promluvil do ticha.

,,Děkuji, že jsi mě vyslechl Andy. Moc to pro mě znamená,“ snažil jsem se o úsměv.

,,Za málo, šéfe. Kdyby něco, víš, kde budu,“ řekl a odešel z místnosti.

Je to dost zvláštní, protože předtím, když jsem někomu ublížil, vůbec mě to takhle nebralo. Prakticky mě ony nezajímaly, ale teď? Co se to semnou děje? Ten její výraz a ty oči! Co jsem to jen udělal. Musel jsem si nalít další a další skleničku whiskey. Ty její oči, nemůžu je dostat z hlavy!

Už ani nevím kolik jsem měl v sobě skleniček, ale rozhodl jsem se, že se odeberu do svého pokoje. Vstal jsem a celá místnost se semnou zatočila. Udělal jsem několik kroků ke dveřím, otevřel je a nějak se domotal do pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře. 

,,DO HAJZLU,“ znovu jsem zařval a bouchl silně pěstí do zdi.

Pak jsem se svalil na postel a koukal do stropu. Proč ji mám pořád před očima? PROČ?!