Naděje Kapitola 5 Omlouvám se ...

Další kapitola hostovaného příběhu autorky MichaelaM1.

Vyměnila jsem kolo za běžecký úbor. Chci být v kondici a zároveň když je pěkně,nechci tvrdnout doma. Vydala jsem se směr starý park, kam nechodí moc lidí, a proto je tu klid. Dá se tu přemýšlet a věnovat se jen svým myšlenkám. I dnes tomu nebylo jinak. Moje hlava byla plná různých myšlenek, které jsem potřebovala dostat z hlavy. Dala jsem si sluchátka do uší, kde jsem si následně na MP3 zapla písničky mého oblíbeného zpěváka Pavla Callty, protože u jeho písniček se dobře třídí myšlenky.

Běžela jsem parkem a vnímala jen hudbu a sluneční paprsky, které dopadaly mezi stromy až na zem. Tráva se krásně leskla a na některých místech to hrálo plno barvami různých květin....

****

Včera jsem šel pozdě spát. Jednak jsem potřeboval dodělat nějakou práci a pak už jsem nemohl usnout. Poslední dobou to vůbec nejde. Jsem roztržitý a někdy se přistihnu, jak myslím na tu dívku... i teď...

,,Brácho! Vstávej!'' vletěla Molly do mého pokoje jako uragán. Za ty roky bych si na to mohl zvyknout, ale vždy mě to překvapí.

,,Nech mě Molly. Chci ještě spát,“ zabručel jsem na ni a peřinou jsem si zakryl hlavu. Dnes vážně nemám na nic náladu.

,,Na to zapomeň. Venku je krásně a vždycky když jsem tu jdeme spolu ven," řekla nadšeně a bylo ji jedno, že jsem unavený, ,,čekám tě za 5minut dole," dodala a znovu jako uragán odešla z mého pokoje. Nechápu, kde bere energii. Hned jsem se zakryl a chtěl se věnovat spánku, ale ta moje mrška pustila hudbu na plný kule a tak mě to donutilo vstát, převléknout a vyrazit za ni...

„To ti to trvá,“ uchechtla se a já se též musel usmát. Mám ji rád a nikdy bych nedovolil, aby někdo mojí sestřičce ublížil.

„Co jdeme dělat?“ zeptal jsem se a zívl si....

„Půjdeme si zaběhat. Pojď bude sranda,“ usmívala se od ucha k uchu a tak jsem prakticky neměl na vybranou.... Vyběhli jsme před dům a vyrazili si zaběhat. Byl jsem trochu v pozadí a nechal se vést. Po čtvrt hodině jsme vběhli do starého parku. Chodívali jsme sem jako malí a Molly se mi tu snažila vždy schovat, ale já to tu znám jako své boty. Nikdy se ji to nepodařilo a tím pádem byla naštvaná, že jsem ji vždy musel koupit zmrzlinu. Vzpomínky na ten čas mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. Aspoň něco v mém životě bylo příjemné. Otec si myslí, že jsem neschopný a matka? ta asik ani neví, o co se jedná...

Ano s mým démonem žiju už pár let, a proto jsem se odtrhl od své rodiny. Kdyby to věděli všichni, koukali by na mě přes prsty. Stačí, že to dělá otec...

„Poslední dobou nejsi v kondici,“ ozval se její hlas a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Co jsi to řekla?'' zamračil jsem se na ni a přidal do kroku nebo spíš do běhu, abych ji ukázal, v jaké jsem kondici. Z našeho pošťuchování vznikl závod, který nebral konce...

Molly se snažila kličkovat, aby mě vyvedla z míry a abych ztratil směr, ale ona ví moc dobře, že ji to nepomůže. Takto jsme běhali asi půl hodiny a na ni šlo vidět, jak moc ji to baví. Takový úsměv jsem u ni dlouho neviděl. Chci pro svoji sestřičku to nejlepší, i když vím, že by chtěla jiné rodiče, kteří by o ni měli aspoň trochu nějaký zájem. Kolikrát jsem ji slyšel, jak mluví s Andym a říká mu, že by nejradši bydlela už napořád semnou. Tyto slova mě zlomila a v tu chvíli jsem chtěl zajít za rodiči a navrhnout jim to, ale vím, že otec by to nedovolil. Už kvůli mé minulosti. Nevěří mi, že se snažím změnit!! Kdyby mohl, diktoval by mi, jak mám žít!

„Olivere! Olivere pozor!'' probudil mě z mého myšlení Mollin hlas, ale bylo pozdě. Do něčeho či do někoho jsem vrazil a ocitl se na zemi. Rychle jsem vstal a chtěl té osobě pomoct na nohy, ale když jsem se pořádně podíval... ta dívka z obchoďáku...

„Jsi v pořádku?“ přiběhla k nám Molly... nic... ticho... oba dva jsme byli trochu vykolejeni, ale snažil jsem se vzpamatovat a podal jsem ji ruku. Šlo na ni vidět, že váhá, ale nakonec ji přijala a já ji pomohl na nohy. Jen co byla nahoře položila svoji ruku na druhou, kde měla tu modřinu, kterou jsem ji udělal, ,,omlouvám se za svého bratra. Nějak ztratil hlas, aby se ti sám omluvil.“

„O-omlouvám se. Nestalo se ti nic?'“ vysoukal jsem ze sebe a ona zakroutila hlavou na náznak, že je v pořádku...

„Vy se ještě neznáte, že? Emo tohle je můj bratr Oliver, bráško to je Ema, k-kamarádka," řekla a podívala se zvláštním pohledem na ni...

„Jsem Oliver. Ještě jednou se omlouvám. Byl jsem zamýšlený a nedával pozor," snažil jsem se být milý a trochu tím napravit i ten minulý incident, který jsem způsobil...

„To je v pořádku. Nic se nestalo," odpověděla krátce a nejistě. Šlo vidět, že se v mé přítomnosti necítí moc dobře.

„Omluvte mě. Budu muset už jít," snažila se o úsměv a pak se rozběhla směrem ven z parku..

„Vy už jste se potkali, že?'' promluvila moje sestřička a já souhlasně přikývl...

„Pojď, jinak se ti zkrátí šlachy," ušklíbl jsem se na ni a vydal se směr domov.

„Počkej! To není pravda, že ne? Já nechci, aby se mi zkrátily šlachy," začala hopkat po mém boku a já se musel smát, jak skoro všemu uvěří...

****

Vyběhla jsem z parku pořádně udýchaná ... zase on... pocity z obchodu se mi vrátily i pocit jeho ruce na mé paži... doufala jsem, že už se s ním takhle nepotkám... ale... tentokrát na něm bylo něco jiné. Molly... ona je jeho sestra... ne... i tak nehodlám přestat... slíbila jsem Elli, že ji pomůžu...

Moje nohy mě automaticky vedli do kavárny, kde jsem se hned posadila. Musím trochu rozdýchat setkání s ním... Oliver... jmenuje se Oliver...

„Emo? Jsi v pořádku?'' promluvila na mě Ráchel...

„Já ani sama nevím. Zase jsem ho potkala... nebo on mě? Nevím...'' mluvila jsem trochu zmateně.

„Koho? Toho kluka co ti ublížil? Udělal ti něco?'' vypadala starostlivě...

„Oliver...''

„Co říkáš?'' nechápavě se na mě podívala a položila svoji ruku na mé rameno.

„Ten kluk se jmenuje Oliver. Ten, který mi udělal tu modřinu a jeho sestra je Molly," podívala jsem se na ni, ,,tentokrát nebyl tak hrubý," dodala jsem...

„Tak pojď... vybereš si nějaké koláčky a já ti udělám kafe," navrhla...

„Jsi hodná, ale půjdu domů. Potřebuju se osprchovat.''

„Dobře, ale dneska se ještě stavíš, viď?'' udělala na mě psí kukadla...

„Jen si trochu odpočinu a přijdu...'' mrkla jsem na ni a vyrazila zpátky domů.

Hned, co jsem přišla, zavřela jsem za sebou dveře a vešla do koupelny. Svlékla jsem ze sebe oblečení a vešla do sprchy. Pustila vodu, která stékala po mém těle a poté jsem se natáhla pro sprchový gel, který tak trochu voněl jako piňakoláda... nanesla jsem ho a pořádně ho nechala napěnit.

Celé tělo jsem si namydlila a smyla... ještě chvilku jsem stála pod sprchou a nechala kapky vody dopadat na tělo... byl jiný... jiný tón i pohled... bylo to kvůli jeho sestře nebo tu omluvu myslel vážně? Co by se stalo, kdyby tam Molly nebyla.

Ublížil by mi zas? Nevím!!

Celou tu dobu jsem na něj myslela. Přehrávala jsem si setkání v parku a v obchoďáku. Nemohla jsem na to přestat myslet...

Když jsem na své kůži ucítila první náznak husiny, natáhla jsem se pro ručník a začala se osušovat. Pak jsem si ručník omotala kolem sebe a šla do pokoje vybrat si nějaké oblečení... koukla jsem se na hodiny, které ukazovaly půl druhé odpoledne. Oblečená jsem se posadila na postel a před očima jsem měla jeho... Olivera... zajímalo by mě, zda si zapamatoval moje jméno... Proč! Proč by mě to mělo zajímat? Vždyť ho neznám! Ublížil mi! Je to arogantní blbec!

Nějakou dobu jsem ještě seděla na posteli a jen tak koukala před sebe, ale vylekal mě mobil.

Jedna nepřečtená zpráva... otevřela jsem ji a četla...

 

Její sms mi vykouzlila úsměv na rtech a tak jsem neváhala, oblékla se a posbírala pár svých věcí, venku nasedla na kolo a vyrazila za svoji jedinou kamarádkou.

…

Doma jsem se osprchoval a hned odešel do pracovny. Sedl jsem si za stůl a nalil si whiskey... Ema... 

Někdo zaťukal a vešel....

„Stalo se něco?'' zeptal se Andy... 

„Proč by se mělo dít?'' odpověděl jsem otázkou...

„Zavřel jsi se sem a nalil si .'' 

„Neuhodneš, koho jsme při běhu potkali nebo spíš do koho jsem vrazil," řekl jsem...

„Podle tvého výrazu usuzuji, že nejspíš tu dívku?''

„Přesně!'' odpověděl jsem a napil se...

„Řekneš mi, co se tam událo nebo to mám z tebe páčit," podíval se na mě přísně... 

,,S Molly jsme v parku blbli jako děti a já nedával pozor a vrazil do ni. Nejdřív jsem nevěděl, koho jsem srazil, ale brzy jsem to zjistil. Chvíli jsem byl mimo, ale hned jsem ji nabídl pomocnou ruku," vyprávěl jsem mu, ,,omluvil jsem se ji a hned na to nás Molly seznámila. Potom rychle odešla," znovu jsem se napil...

„Jak se cítíš, když ses ji omluvil?" zeptal se.

„Ani nevím. Myslím, že pořád stejně! Můžu tě o něco poprosit?" zeptal jsem se a on přikývl, „mohl bys mě tu nechat?" podíval jsem se mu do očí a on neochotně odešel... Seděl jsem tam, přemýšlel a dopíjel skleničku... Chtěl bych ji znovu vidět... 

Když jsem dopil šel jsem do obýváku... ,,Molly? Můžeš jít dolů?" zavolal jsem na ni. Po pár minutách se objevila v místnosti, ,,napadlo mě, zda nechceš jít do té tvé oblíbené kavárny... semnou..." podíval jsem se na ni...

,,To jako vážně? Ty tam chceš jít?" koukala na mě. Chápu, že se nechce ukazovat s bratrem. Mohli by tam být její přátelé, ,,tak to je parádní! Zajdem na nugatový koláček teď je v nabídce nový a je fakt vynikající a okoštuješ kafe," její reakce mě udivila... ona je fakt ráda? Wau tak tohle jsem nečekal,

„půjdu se převléknout a za 20min u auta, zavelela a letěla nadšená do pokoje. Já tam ještě pořad stál a čekal, až mi to dojde... ji vážně nevadí, že tam půjdeme spolu?!

Když jsem se konečně vzpamatoval, šel jsem pro auto a čekal na Molly venku... moje sestřička řekla za dvacet minut a příprava jen do kavárny ji trvala třičtvrtě hodiny...

„Myslel jsem, že už se neukážeš," rýpnul jsem si do ní... 

„Proč myslíš?" podívala se na mě...

„Neřekla jsi za dvacet minut? Stopoval jsem to a trvalo ti to o dvacetpět minut víc," ušklíbl jsem se a nastoupil do auta. Hned v závěsu nastoupila i Molly...

„To chceš, abych ti dělala ostudu?" mrkla na mě a já se začal smát... 

„Ty? A ostudu?" řekl jsem a znovu se začal smát... podíval jsem se očkem na ni a všiml si, že je nafouklá jako bublina... urazila se, ale vím, čím si ji udobřím...

Celou cestu jsem se věnoval řízení a moje sestřička nepromluvila ani slovo. Nejdřív mi to nevadilo, ale pak jsem to ticho potřeboval prolomit... ,,Prcku tak už se na mě nezlob," oslovil jsem ji přezdívkou, kterou jsem ji dal... 

„Víš o tom, že už jsem vyrostla?" odsekla mi, ale konečně promluvila.

„To já vím a vyrostla z tebe krásná a chytrá žena. Jsem na tebe pyšný."

„Není na co," řekla a odvrátila hlavu k oknu. Nechtěl jsem do ni nějak rýpat a pokazit společný den, ale později se k tomu vrátím, abych zjistil, co tím myslela... 

„Tak jsme tu. Těším se na ty koláčky," promluvil jsem na ni... 

„To se máš na co těšit a pospěš," vychrlila na mě a rychle vylezla z auta. Hned jsem ji následoval... než jsem vešel dovnitř pořádně jsem se nadechl, ,,kde jsi tak dlouho. Už jsem nám vybrala," zavolala na mě a tak jsem si k ní přisedl... po chvilce nám to donesli a Molly čekala až si kousnu do nugátového koláčku... 

,,Hm, chutná dobře," řekl jsem s plnou pusou... 

,,Já to říkala," řekla nadšeně a usmívala se od ucha k uchu... šlo na ni vidět, jak je šťastná a i mě to těšilo, protože je pro mě důležitá. Chci, aby byla šťastná a v bezpečí. Udělám proto cokoliv. Jsem její starší bratr a moji povinností je ji chránit, ,,Olivere slyšíš mě?" promluvila na mě... 

„Jistě prcku," mrknul jsem na ni....

„Ahoj zlato..." ozval se nějaký klučičí hlas a já v mžiku zvedl zrak. Stál tam nějaký šamponek, u kterého šlo poznat, že mu rodiče zametají cestu... 

„Ahoj..." pozdravila Molly nejistě...

„Nepředstavíš nás?" řekl ten kluk docela naštvaně... neváhal jsem a vstal...

„Jsem Oliver, její starší bratr," sám jsem se představil a viděl, jak mu ten jeho arogantní výraz trochu uvadl, ,,ty jsi?" dodal jsem a čekal na odpověď... 

„Will Lorenz, Mollin přítel," odpověděl... 

„Takže Williem."

„Jsem Will," rozčílil se...

„To je mi fuk..." podíval jsem se na Molly...

„Mohla bych jít s Willem do kina?" zeptala se mě...

„Pokud vím, v autě jsme se bavili, že už jsi velká. Je to tvoje rozhodnutí. Zda chceš jít do kina, běž. Bránit ti v tom nebudu," odpověděl jsem trochu stroze... 

„Děkuji, jsi skvělej bráška," usmála se na mě a vydala se směrem k východu.

Šel jsem s ní, že zaplatím a půjdu domů, ale najednou se otevřeli dveře a v nich stála Ema...  ,,Ahoj Emo." pozdravila ji nadšeně Molly...

„Ahoj, už odcházíš?" zeptala se... 

„Ano s Willem jdeme do kina. Měj se pěkně," rozloučila se a odešla. V tu chvíli se naše pohledy střetly... 

„A-ahoj Emo," pozdravil jsem ji trochu nervózně... 

„Ahoj..." doufal jsem, že ji tu potkám... 

„J-já omlouvám se!"

„Už se nemusíš omlouvat," hned na to odpověděla. Koukal jsem ji do očí. Do těch krásně čistě modrých, které mě hypnotizovali. Byly nádherné a dokonalé.

„Ale musím! Chci se ti omluvit nejen za ten dnešek, ale i za to co se stalo v obchodě. Jsem debil a nevím, co mě to popadlo. Mrzí mě to," koukal jsem ji do očí a pomalu se v nich ztrácel...

„Konečně jsi tady! Co ti to tak dlouho trvalo?" ozval se hlas, který nás vyrušil... 

Ema

Když promluvila Ráchel byla jsem trochu naštvaná, protože ten kluk co dnes stál předemnou byl úplně jiný než ten v tom obchodě... ,,Říkala jsem ti, že si chvilku odpočinu a pak přijdu," podívala jsem se na ni se zdviženým obočím...

„To vím, ale tak dlouho?" začala se křenit a já se musela začít smát... 

„Co Alex?" zeptala jsem se a Rách trochu zesmutněla... ,,co se děje?" položila jsem další otázku...

„Posledních pár týdnů máme menší neshody, ale to se spraví." snažila se o úsměv.

„Je to kvůli mně, viď? On nechce, aby jsi se semnou bavila." řekla jsem ji na rovinu a ona přikývla. Pak si všimla, že tam s námi stojí Oliver...

„Omlouvám se mohu Vám něco nabídnout?" otočila se Rách na něj...

,,Ehm... ještě jedno kafé a ten nugátový koláček." 

„Dobře, donesu Vám ho." usmála se na něj a on se šel posadit... ,,neublížil  ti?" začala se hned ptát...

„Ne, byl dost milý a omluvil se." odpověděla jsem a podívala se na něj...