Rozhovor s autorkou CathHlavsova

Díla, které autorka napsala:

Zbytky rudých růží

Spojeni hudbou

Autoři, kteří jsou zmínění v rozhovoru:

majkaBeni

justae

MichaelaM1

AmaTaku98

Irethis

Katkarov

Secretia

Rozhovor

Prosím na začátek se nám krátce představ. Jaká jsi?

Jsem studentka třetího ročníku vysoké školy pedagogické univerzity Karlovy, studuju vzdělávání dětí na prvním stupni. Už mám za sebou předškolní a mimoškolní pedagogiku. Moc mě tento obor baví. Jsem milá, v kolektivu dětí stále usměvavá, empatická, ale občas až moc pesimistická. Nemám jen dobré vlastnosti.

Jsi jiná na wattpadu a v reálu?

Snažím se působit stejně na wattpadu i v reálu, ale třeba doma jsem jiná než ve škole. Ve škole mám svůj názor, snažím se více prosazovat.

Práskla jsi na sebe, že jsi introvert, stal se z tebe po začátku psaní menší introvert nebo jsi stále stejný introvert uzavřená, jak jsi byla před psaním na wattpad?

Myslím, že jsem stále stejný introvert a psaní to nijak neovlivňuje. Možná jen, díky psaní jsem se začala bavit více s lidmi, ale spíše je to stále stejné.

Na tvém profilu na wattpadu zmiňuješ, že studuješ pedagogickou fakultu. Jak jsi na tento obor narazila, jak tě napadlo studovat zrovna pedagogickou fakultu?

Protože mě práce s lidmi uklidňuje a baví. Nikdo mě do toho nenutil, ale mamka i babička byly také učitelky. Práce učitele je sice v dnešní době hodně nedoceněná, ale i tak se jí chci věnovat. Do školství nejde člověk kvůli penězům, ale proto, že má rád děti a práci s nimi.

Máš nějaké sourozence nebo jsi jedináček? Tvoří něco také, píše, kreslí nebo se něčemu věnuje?

Mám starší sestru, která je inženýr architekt a hrozně hezky maluje.

Z pohledu tvoření se věnuješ pouze psaní?

Hraju od střední na dva hudební nástroje. Na zobcovou flétnu, kytaru a na vysoké škole se k tomu přidal povinný klavír.

Čteš také? Jaké žánry?

Na wattpadu čtu hlavně romance, ale teď jsem četla hodně knih i jiného žánru. Strach jsem měla z fantazy, ale nedělalo mi to nakonec problém.

Čteš více tištěné knihy nebo na wattpadu?

Více tištěné. Mám je raději i proto, že knížku může člověk držet v ruce a nenamáhá to tolik oči jako třeba čtení z mobilu. A také zbožňuju vůni knih. Jak tu novou, tak tu, když je cítit, že kniha má už něco za sebou.

Kolik času ti tvá tvorba zabere? Děláš si i korekturu a vše až po publikování sama?

V tuto dobu vůbec nepíšu, měla jsem zkouškové období a hodně věcí ve škole a psaní jsem tak nějak utlumila, ale kdykoli dostanu nápad tak píšu. Nevyčleňuju si na to určitou denní dobu.

Mám korektorku, která je i moje beta - korektorka. Známe se i osobně. Autorka majkaBeni.

Máme po zkouškovém období, už se ti vrací inspirace a plánuješ návrat k tvorbě?

Konečně včera jsem dodělala úspěšně poslední zkoušku.

V jedné písemné zkoušce jsme měli psát o knížce a chtěla jsem psát něco do mého příběhu a pak mi došlo, že nemůžu. Zatím nemám nápady, ale určitě chci pokračovat v rozepsaném příběhu Spojeni hudbou.

Máš nějakou denní dobu, kdy nejraději píšeš? Třeba večer když nikdo nepíše a máš klid na psaní?

Večer mi naopak všichni píšou. Naposled jsem psala asi před čtrnácti dny a to jsem psala po půlnoci, protože jsem nemohla a nešlo mi usnout, koukala jsem na film a potřebovala se vypsat z pocitů. Jinak píšu i přes den a kdykoli je čas.

Jak dlouho jsi na wp a liší se to od doby, jak dlouho tvoříš obecně?

Poprvé jsem se registrovala asi v deváté třídě (2013), jsem byla v nějaké skupině o One Direction a psala tam jedna holka, že píše na watt, takže na wattpad jsem se dostala přes sdílení a odkazy. Psát jsem začala, až ve druháku (říjen 2014). Na wattpadu jsem aktivní asi 6 let.

Co si obecně myslíš o wattpad komunitě? Zapojuješ se do ní, je někdo z wattpadu s kým se přátelíš a setkala ses s ním obecně?

Wattpad komunitu moc neřeším, reaguju na komunikaci od čtenářů, ale neřeším to nějak podrobně. Hodně lidí jsem na wattpad přivedla a znám jich několik. Justae, MichaelaM1, majkaBeni, AmaTaku98, Irethis, Katkarov a Secretia.

Stalo se ti něco, že bys přemýšlela o skončení s wattpadem?

S wattpadem jako takovým ne, ale s příběhem jsem měla chuť skončit a jak píšu na papíry tak dokonce jsem to chtěla vzít a spálit. Zatím jsem to nikdy neudělala, někdy jsem to chtěla i na někoho přehodit, ale neudělala jsem to. Asi by mi toho bylo i líto, protože příběh už se mnou drží více než šest let.

Dostihl tě někdy writer block?

Block úplně ne, ale chvilková ztráta inspirace ano.

Změnilo tě něčím publikování na wattpad?

Ze začátku jsem se cítila, že to nikoho nezajímá, ale po nějaké době jsem poznala, že to má smysl a lidi to baví a těšila jsem se, až vydám kapitolu. Pak to sklouzlo trošku do toho stresu, kdy jsem měla publikovat kapitolu a dopsat ji. Říkala jsem si, že nechci psát z nutnosti a když nebyly nápady, tak jsem to prostě nechala. Změnilo mě psaní nejspíše v tom, že si více věřím, dokážu více komunikovat s lidmi, ne jen si s nimi psát.

Co ti wattpad dal i vzal?

Vzal mi jedině čas a dal mi možnost realizovat své sny, začátek určité etapy a přátele.

Je něco, co jsi publikovala a lituješ toho?

Jen toho, že jsem ze začátku publikovala dvě kapitoly týdně a nemělo to žádnou odezvu, pak jsem publikovala jednu kapitolu týdně a už to odezvu mělo.

Tvořila si dříve nebo přemýšlela o přesunutí psaní na jiné platformy než je wattpad? (facebook, blog)

Nepřemýšlela jsem o tom, nejsem moc technický typ a používám to, co už je. Spíše sdílím příběhy, které mám. Sdílím je na instagramu a na facebooku, jednou jsem to omylem sdílela na svůj osobní profil a začali mi psát lidé, kteří by do mě neřekli, že píšu.

Tajíš se tím, že píšeš?

Ví to možná jen ségra jinak nikdo. Nepotřebuji, aby ostatní věděli, že píšu, je to spíše pro vrstevníky nebo ty mladší, kteří se v tom najdou.

Na wattpadu máš publikovaná dvě díla, máš pouze tyto 2 nebo některá v tzv. „šuplíku"? Máš plány, s čím chceš po novém roce začít?

V „šuplíku" schované ještě nepublikované dílo mám jedno, což je volné pokračování Spojeni hudbou. Mám jeden nápad, který je ale zatím jen v mé hlavě, bude to hodně o vztazích a téma, které jsem ještě nepsala.

Jaké jsi znamení a sedí to na tebe povahově?

Jsem lev, ale myslím si, že to na mě absolutně nesedí. Nejsem moc průbojná a celkově v sobě toho moc ze lva nemám.

Zkusila sis někdy na wattpadu spolupráci na příběhu? Nebo jen spolupráce v rámci korektury nebo tvorba coveru?

Covery mi většinou někdo tvoří a na korekturu mám kamarádku. Zkoušela jsem psát s kamarádem a téma mě moc neoslovilo, takže jsem to ukončila. Zkoušela jsem psát ještě s kamarádkami, ale ani s jednou to nedopadlo.

Na wattpadu máš dvě díla, obě jsou romance, píšeš jen žánr romance nebo třeba si chceš zkusit i jiný žánr?

Zkoušela jsem fantazy a scifi, ale není to můj žánr ani na čtení. Růže jsem publikovala pod žánrem povídky, protože to není úplně klasická romance.

Co si myslíš o wattpad premium, zpoplatnění wattpadu? Platila by sis wattpad, abys tam mohla dál psát nebo číst?

Přijde mi to zbytečné, když je to teď volně přístupné. Kdyby to do budoucna bylo povinně zpoplatněné, hodně bych si rozmýšlela, jestli za to platit nebo publikovat někde jinde.

Na chvilku pojďme mimo psaní a wattpad, máš nějakou oblíbenou cizí zemi a umíš si představit žít v zahraničí?

Nejsem moc nadšenec do cestování, ale vždy mě lákalo jet někam do tepla. V zimě lyžuju, takže ráda jezdím i na hory, takže třeba Norsko.

Hraješ na nějaký hudební nástroj? Jak dlouho? Jak tě napadlo dílo Spojeni hudbou?

Protože hraju na nástroje, na střední jsme si museli vybrat, na co budeme hrát a tím, že jsme doma měli kytaru, bylo to jasné a pak na vysoké jsem si vybrala klavír, protože jsem na něj vždycky chtěla hrát. Dílo se hodně točí kolem té hudby.

Dílo Spojeni hudbou má 178 kapitol, kolik plánuješ celkem do konce?

Do díla plánuju ještě tak půl roku, ale ještě nevím kolik kapitol to bude. Devítkou to chci ukončit a pak začít létem, aby to bylo takové ukončené. Teď přibude asi 10 kapitol, pak to chci ukončit a psát pokračování.

Jak dlouho příběh Spojeni hudbou už píšeš je to tvá prvotina?

Je to má prvotina a píšu tak čtyři nebo pět let.

Příběh Spojeni hudbou jsem zběžně proběhla o čem je, ale ve stručnosti nám ho prosím pár větami popiš a nalákej ke čtení čtenáře rozhovorů.

Příběh je o lásce dvou lidí teenagerů Jesse a Jessie. Potkají se na hudební soutěži. Jess se přistěhuje do stejného města a chodí spolu na školu, pak spolu začnou chodit, půjdou spolu na absolventský ples, mezitím se několikrát rozejdou. Jejich život a vztah se dál vyvíjí.

Jak tě napadlo napsat dílo Zbytky rudých růží? Je z vlastní zkušenosti nebo stalo se ti něco podobného? Trochu nám ho přibliž.

Je to valentýnský speciál, Lukas má mladší sestru a jinak žije jen s matkou, které se snaží pomáhat, protože mají finanční problémy. Sestru hlídá, když je máma v práci. Lukas se setká s nevěrou přítelkyně.

Napadlo mě úplně samovolně, jako když blesk do stromu udeří. Možná to bylo i tím, že jsem chtěla psát i něco jiného, než dokonalou lásku.

Naštěstí, nebo bohužel, se mi nic takového nestalo. A doufám, že ani nestane.

Dílo Zbytky rudých růží je krátké, jak dlouho ti trvalo ho napsat?

Dílo jsem psala tři dny vždy noc předtím, než kapitola vyšla.

Posloucháš hudbu při psaní nebo potřebuješ mít okolo sebe klid?

Abych měla klid tak hudbu musím poslouchat, poslouchám při psaní anglické písničky nebo instrumentálku.

Co bys vzkázala svým čtenářům a začínajícím autorům?

Čtenářům, aby se má díla stále líbila, aby mi zůstali věrní, i když teď nevydávám, až se k psaní vrátím tak to bude stát za to a myslím, že se čtenářům bude líbit, to hlavní proč jsem vždycky psala, i když je to ještě v nedohlednu.

Začínajícím autorům pevné nervy, a to aby se nebáli poprosit o radu někoho zkušenějšího. Nebo když dostanou kritiku, ať se z toho nehroutí a píší pro to, že je to baví. Ať si píší svůj sen.

Ahoj :)

konečně po půl roce je tu rozhovor, jsem ráda, že konečně vychází další. Tento rozhovor jsme tvořily s autorkou při osobním setkání, myslím, že autorka má moc hezké odpovědi, užijte si čtení.

Moc děkuji za přečtení, které přibyly i za dobu, kdy jsem rozhovory nevydávala. V blízké době by měl být další rozhovor :) Děkuji vám za stálou přízeň.

S pozdravem Patty :)

Naděje Kapitola 6 Změním se ...

Další kapitola hostovaného příběhu kamarádky a autorky z wattpadu MichaelaM1.

Několik týdnů po znovu shledání s Oliverem Riversem jsem se cítila jinak. Po jeho omluvě se mi ulevilo, ale i tak jsem z něčeho měla divný pocit a strach.

„Emo? Emo?“ volala na mě Rách, která se mě snažila dohnat.

„Copak, nějak nestíháš,“ zasmála jsem se.

„Tak když chodíváš běhat snad každý den?! Kdo ti má stačit,“ ušklíbla se.

„Tak pojď, poběžíme zpátky a pak hurá do práce.“

„Ty se nějak těšíš,“ usmívala se od ucha k uchu.

„Po tvém nařízeném volnu už se těším na práci. Na tom nic není,“ řekla jsem a vyplázla na ni jazyk. Pak jsme to otočily a běžely ke mně domů. Tam jsme se postupně osprchovaly a následně vyrazily Rácheliným autem do Cupidu.

Zaparkovala u kavárny a šly jsme dovnitř, kde už byla Lena.

„Ahoj Leno, jak to tu šlo,“ zeptala se Ráchel.

„Celkem dobře, došli nugátové koláčky, tak se dělá další várka, ale to už nechám na Vás a prchám. Jdu totiž k Ronovi,“ řekla a tvářila se na nás kysele. 

„Tak se bav,“ řekla jsem a šla se podívat na koláčky. Popravdě nechápu, proč tu pracuje. Může pracovat kdekoliv jinde i Ron by ji zaměstnal, ale ona dělá tady. Dost se divím, protože Ron odříznul všechny, co se budou semnou bavit. I když je pravda, že Lena se semnou nějak nebaví. Jen objednávky a to je vše.

Celý zbytek dne jsme s Ráchel pracovaly v kavárně, kde bylo celkem dost práce. Lidé prostě milují její kafé a koláčky a kdo by taky ne. Jsou vynikající a jsou to její vlastní recepty.

„Ahoj Emo je tu Ráchel?“ přišel do kavárny Alex.

„Je vzadu, mám ti ji zavolat?“ zeptala jsem se ho.

„Pokud tě o to můžu poprosit,“ řekl, já jen přikývla a šla pro ni.

Po chvilce jsem se vrátila i s jeho milovanou.

„Ahoj Alexi,“  pozdravila ho Rách a políbila. Koukala jsem na ně, jak jsou do sebe zamilovaní. I já bych chtěla cítit tento pocit, ale nejde to… kdo by mě taky chtěl! Moje minulost by všechny odradila. Sama sobě se občas hnusím, jak jsem tohle mohla nechat dojít tak daleko, ale měla jsem strach!
„Ahoj Zlato, promiň, že tě ruším v práci, ale napadlo mě zda nechceš dnes zavřít dřív a jít semnou a s partou na kolonádu,“ usmíval se na ni... 

„Alexi...“ řekla, podívala se na mě a pak po celé kavárně.

„Já si myslím, že půjde moc ráda,“ vyšlo nekontrolovatelně z mých úst... 

„Emo,“ podívala se na mě... 

„Jen běž a nemusíš zavírat, já to tu zvládnu,“ usmála jsem se na ni...

„Ale...“

„Žádné ale... už dlouho jsi nikde takhle nebyla. Pořád jen pracuješ! Tak si teď odpočiň,“ mrkla jsem na ni a pořád se usmívala.

„Alexi můžeš nás nechat chvilku?“ podívala se na něj prosebně.

„Jasně, počkám venku,“ řekl a odešel před kavárnu… Podívala se na mě smutně.

„Já tě tu nemůžu nechat,“řekla.

„Proč? Vždyť jsme to tak dělali už několikrát. Nevěříš mi?“ podívala jsem se na ni.

„Jasně, že ti věřím, ale jsi má kamarádka a nechci se chodit bavit bez tebe.“

„Ráchel, to je snad jedno. Stejnak, i kdyby to bylo všechno jinak, měla bys oči jen pro Alexe. Tak se jdi převléct a utíkej se bavit.“

„Já nevím,“ zněla dost nervózně.

„Ráchel! Běž! A užij si to za nás za obě!“ objala jsem ji a tak ještě s menší neochotou vyrazila za Alexem ven. Zatím co já se postarám o kavárnu. Není tu moc lidí, takže tahle směna bude klidná. A taky jsem měla pravdu. Když je nějaká akce v přístavu nebo někde jinde. Většina města prchá tam.

„Ahoj Emo,“ ozval se dívčí hlas, otočila jsem se a uviděla ji.

„Ahoj Molly, co ty tu? Jak to, že nejsi na kolonádě?“ pozdravila jsem ji a zeptala se.

„Byla jsem, ale s Willem jsme si zašli pro kafé. Tam ho nedělají tak dobré jak tady,“ usmívala se jako sluníčko.

„To ráda slyším. Chcete si ho vzít sebou?“ zeptala jsem se a Molly se podívala na toho kluka... 
„Na chvilku si tu sedneme,“ otočila se zpátky na mě.

„Hned vám to donesu,“ usmála jsem se.

Oliver   🍀🍀🍀🍀

Molly šla s tím namachrovaným šamponem na kolonádu a já měl o ni trochu strach. Vím, že už je velká, ale ten kluk se mi vůbec nelíbí.

„Vypadáš dost zamyšleně,“ vešla do místnosti Maddie.

„Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že jdeš též na kolonádu,“ usmál jsem se na ni...

„Chtěla jsem, ale samotnou mě to nebaví,“ posadila se přes stůl naproti mě. „co tě trápí Olivere,“ podívala se mi do očí.

„Všechno!“ odpověděl jsem.

„Můžeš být konkrétní? Nejsem jasnovidka,“ zamračila se na mě.

„Například můj život, Molly a ten její frajírek! Naši rodiče! Je toho spousta,“ odvrátil jsem pohled… nějakou dobu bylo ticho… dost nepříjemné ticho a já nevěděl, jak ho mám prolomit.

„Tak pojď, vyrazíme spolu na kolonádu. Teda pokud ti nevadí, že jsem o dvacet pět let starší než ty,“ ušklíbla se na mě a já se začal smát.

„Jdeme, aspoň uvidím, jaká je s tebou sranda,“ mrkl jsem na ni a vyrazili jsme spolu na kolonádu. Ji to udělá radost, že tam může jít a nebude sama a já se aspoň zabavím a vyčistím si hlavu.

Po cestě jsme oba mlčeli a koukali jen kolem sebe.... až po chvíli Maddie přerušila to ticho.

„Víš, Olivere, jak jsi říkal, že máš starosti o Molly,“ řekla a já se na ni podíval, „ona je mladá a jako každý teenager si potřebuje najít svoji cestu. Může dělat chyby o tom život je, ale hlavní je, že má někoho, kdo bude stát při ní, ať už udělá jakoukoliv hovadinu,“ zastavila se a její pohled směřoval na oblohu. ,,jsi její bratr, ne rodič a chápu, že se ji snažíš dát to, na co vaši rodiče nemají čas, ale nepřeháněj to. Ona hlavně potřebuje bratra,“ dopověděla to a dala se svižným krokem kupředu. Po chvilce přemýšlení jsem se k ní přidal... měla pravdu. Molly potřebuje bratra. I já v jejím věku jsem dělal hlouposti a budu tu pro ni, aby věděla, že vždy a kdykoliv zamnou, může přijít a mluvit semnou.

„Jsme tady pane Rivers,“ řekla Maddie s úsměvem od ucha k uchu.

„Co tedy podnikneme?“ zeptal jsem se ji.

„Už dlouho jsem neměla cukrovou vatu a mohli bychom zkusit nějakou atrakci. Jo a ruské kolo, prosím vždycky jsem na něj chtěla, ale sama jsem se bála,“ byla nadšená jak malá holka a já byl rád, že ji takto mohu udělat radost… vzal jsem ji za ruku a táhl k prvnímu stánku, kde jsem nám koupil pití a pak jsme vyrazili směr autíčková dráha, pak jsem se koukal, jak umí střílet, přiznám se, že je dobrej střelec.

„Nevěděl jsem, že umíš střílet,“ usmál jsem se na ni...

„Nejsem jen obyčejná hospodyně,“ ušklíbla se a já měl strach, že jsem se ji nějak dotknul...

„Já to nemyslel nijak zle,“ řekl jsem... 

„To já přeci vím, pojď, jdeme na ruské kolo,“ tvářila se zase nadšeně.

„Dobře, ale po cestě koupím cukrovou vatu,“ vzal jsem ji za ruku a táhl… poté jsme vyrazili na kolo

„Nebojíš se?“ zeptal jsem se ji.

„Trochu výšek, ale to zvládnu,“ vypadala, že se těší a tak jsme neváhali a vyrazili.

Nastoupili jsme a kolo se pomalu rozjelo. „Výhled z vrchu je nádherný,“ řekla Maddie, ale vypadala dost vystrašeně.

„To ano. Nikdy jsem nevěřil, že město vypadá z výšky tak krásně,“ odpověděl jsem a můj pohled padl na kavárnu… na kavárnu, ve které mohla být ona… ale spíš bude s kamarády nebo s přítelem někde tady na pouti. Užívat si jako každý.

„Máš chuť na kafé?“ promluvila na mě.

„C-co?“ odpověděl jsem zmateně.

„Už jsme pomalu dole a všimla jsem si, že ses delší dobu koukal na tu kavárnu,“ usmívala se....

„Trochu ano, mají tam vynikající koláčky,“ řekl jsem a svůj pohled obrátil zpátky na kavárnu.

„Tak to je musím jít okoštovat a ty půjdeš semnou,“ řekla a já jsem se v duchu začal usmívat a modlit, aby tam Em byla.

Vystoupili jsme z ruského kola a spolu si to namířili do kavárny… otevřel jsem jako správný gentleman dveře. Vešli jsme dovnitř a oba jsme uviděli Moll. I ona si nás hned všimla.

„Maddie? Olivere?“ tvářila se dost udiveně, ,,co vy tu?“ dodala.

„No co, šli jsme se podívat na kolonádu a zdejší kafé a koláčky jsou tak dobré, že je člověk na nich závislý,“ ušklíbl jsem se na ni a snažil být se v klidu, ale byla zde s tím šamponem… vyzval jsem Maddie, ať se někam posadí a já půjdu objednat. Přistoupil jsem k pultu a čekal, až se někdo objeví. Mezitím jsem si prohlížel nabídku, která vypadala chutně… ale najednou jsem uslyšel rámus. Otočil jsem hlavu a uviděl ji… Je tu a tvářila se trochu vyděšeně. Rychle jsem obešel pult, že ji pomohu sesbírat to, co ji upadlo.

„Omlouvám se nechtěl jsem tě vyděsit." řekl jsem a pomáhal ji sbírat koláčky, které ji popadaly...

„T-to je dobré… nemusíš mi pomáhat. Já to zvládnu,“ snažila se o úsměv... 

„Já vím, že to zvládneš, ale chci ti pomoct,“ i já se na ni usmál a její výraz se změnil. Byl už příjemnější. Když už jsme vše sesbírali, vrátil jsem se na své místo.

„Děkuji za pomoc. Ehm… dáš si něco?“ zeptala se.

„Poprosím dvě černé kávy a všechny koláčky po dvou kusech.“

„Dobře, donesu to,“ řekla a já se vrátil zpátky k Maddie.

„Copak se tam stalo?“

„Nechtěně jsem ji vyděsil,“ odpověděl jsem krátce.

„Tady nesu Vaši objednávku. Doufám, že koláčky budou chutnat,“ její úsměv byl příjemný a mě pohladil po duši. Nevím proč… nevím co se to semnou děje když jsem v její přítomnosti. Touží ji vidět každý den, slyšet její hlas a vidět její úsměv.

„Ty jo, máš pravdu jsou výtečné,“ řekla po chvilce s plnou pusou... já se jen uchechtl a svůj pohled věnoval Em... Po třičtvrtě hodině k nám přišla Molly...

„Bráško?“ oslovila mě...

„Copak Molly,“ řekl jsem a ani se na ni nepodíval.

„Nevím, v kolik dnes dorazím domů. S Willem chceme ještě jít na kolonádu,“ tvářila se nervózně. Přiznávám se, že v tu chvíli jsem ji chtěl zakázat někam s ním jít, ale… je tu to ale. Jsem její bratr a ne rodič. Chci, aby mi věřila.

„Zakazovat ti to nemůžu. Hlavně na sebe dávej pozor,“ řekl jsem a věnoval se své kávě.

„D-dobře, děkuji,“ řekla a namířila si to k východu.

„Už odcházíš,“  slyšel jsem, jak ji oslovila Ema.

„Ano s Willem se půjdeme podívat ještě na kolonádu. Ty už budeš mít též brzo padla.“

„To ano, ale budu tu ještě dodělávat těsto, které jsem vysypala,“ řekla Em a mě to bylo strašně moc líto… kvůli mně tu bude muset být dlouho… pořád jsem nad tím přemýšlel až mě vyrušila Mad...

„Mohl jsi se na ni aspoň podívat,“ řekla...

„Já vím, ale nešlo to,“ napil jsem se kafe a bylo dlouhé ticho, které Maddie prolomila.

„Olivere, já už půjdu. Je dost pozdě a já už jsem unavená,“ položila ruku na tu mou.

„Doprovodím tě,“ nabídl jsem ji a ona souhlasila. Zaplatil jsem a pak jsme odešli.

Vím, že Maddie nebydlí od náměstí daleko, ale i tak jsem ji chtěl doprovodit. I když jsem celou cestu byl myšlenkami úplně mimo.

„Olivere... Olivere!“ zakřičela na mě Maddie. Otočil jsem se a všiml si, že Mad už stojí u nějakého domu.

„Zde bydlíš,“ zeptal jsem se a ona přikývla.

„Děkuji, že jsi mě doprovodil. Dobrou noc a zítra se vidíme,“ objala mě a vešla do domu. Já se pak pomalu vrátil do města. Celou cestu jsem myslel na Em... je to divné, ale všechny ty holky co mi prošli pod rukama mi byly ukradené, ale ona ne! Nedokážu si to vysvětlit… nedokážu přestat myslet na to, jak jsem ji ublížil… pokusím se změnit. Chci s tím něco udělat… ano změním se.

Postavil jsem se u toho obrovského stromu a rozhlížel jsem se. Oči se mi zastavily u kavárny, kde se ještě svítilo. Moje tělo si to namířilo tím směrem a zastavilo se těsně před dveřmi. Ruka se natáhla po klice a dveře se otevřely.

„Omlouvám se, máme zavřeno,“ ozval se její hlas.

„Já vím,“ řekl jsem a ona ihned ztuhla, „klid… j-já slyšel jsem, jak Molly říkáš, že budeš muset dodělat to těsto, co se vysypalo,“ řekl jsem, ale ona tam pořád stála vyděšeně, „můžu ti pomoct?"dodal jsem a trochu ji vyvedl z míry.

„Umíš míchat těsto?“ po chvilce se zeptala a já zakroutil hlavou , „vždycky je něco poprvé. Zamkni za sebou a pojď, zamnou dozadu,“ usmála se a já hned zamknul dveře a vydal se za ni.

Naděje Kapitola 5 Omlouvám se ...

Další kapitola hostovaného příběhu autorky MichaelaM1.

Vyměnila jsem kolo za běžecký úbor. Chci být v kondici a zároveň když je pěkně,nechci tvrdnout doma. Vydala jsem se směr starý park, kam nechodí moc lidí, a proto je tu klid. Dá se tu přemýšlet a věnovat se jen svým myšlenkám. I dnes tomu nebylo jinak. Moje hlava byla plná různých myšlenek, které jsem potřebovala dostat z hlavy. Dala jsem si sluchátka do uší, kde jsem si následně na MP3 zapla písničky mého oblíbeného zpěváka Pavla Callty, protože u jeho písniček se dobře třídí myšlenky.

Běžela jsem parkem a vnímala jen hudbu a sluneční paprsky, které dopadaly mezi stromy až na zem. Tráva se krásně leskla a na některých místech to hrálo plno barvami různých květin....

****

Včera jsem šel pozdě spát. Jednak jsem potřeboval dodělat nějakou práci a pak už jsem nemohl usnout. Poslední dobou to vůbec nejde. Jsem roztržitý a někdy se přistihnu, jak myslím na tu dívku... i teď...

,,Brácho! Vstávej!'' vletěla Molly do mého pokoje jako uragán. Za ty roky bych si na to mohl zvyknout, ale vždy mě to překvapí.

,,Nech mě Molly. Chci ještě spát,“ zabručel jsem na ni a peřinou jsem si zakryl hlavu. Dnes vážně nemám na nic náladu.

,,Na to zapomeň. Venku je krásně a vždycky když jsem tu jdeme spolu ven," řekla nadšeně a bylo ji jedno, že jsem unavený, ,,čekám tě za 5minut dole," dodala a znovu jako uragán odešla z mého pokoje. Nechápu, kde bere energii. Hned jsem se zakryl a chtěl se věnovat spánku, ale ta moje mrška pustila hudbu na plný kule a tak mě to donutilo vstát, převléknout a vyrazit za ni...

„To ti to trvá,“ uchechtla se a já se též musel usmát. Mám ji rád a nikdy bych nedovolil, aby někdo mojí sestřičce ublížil.

„Co jdeme dělat?“ zeptal jsem se a zívl si....

„Půjdeme si zaběhat. Pojď bude sranda,“ usmívala se od ucha k uchu a tak jsem prakticky neměl na vybranou.... Vyběhli jsme před dům a vyrazili si zaběhat. Byl jsem trochu v pozadí a nechal se vést. Po čtvrt hodině jsme vběhli do starého parku. Chodívali jsme sem jako malí a Molly se mi tu snažila vždy schovat, ale já to tu znám jako své boty. Nikdy se ji to nepodařilo a tím pádem byla naštvaná, že jsem ji vždy musel koupit zmrzlinu. Vzpomínky na ten čas mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. Aspoň něco v mém životě bylo příjemné. Otec si myslí, že jsem neschopný a matka? ta asik ani neví, o co se jedná...

Ano s mým démonem žiju už pár let, a proto jsem se odtrhl od své rodiny. Kdyby to věděli všichni, koukali by na mě přes prsty. Stačí, že to dělá otec...

„Poslední dobou nejsi v kondici,“ ozval se její hlas a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Co jsi to řekla?'' zamračil jsem se na ni a přidal do kroku nebo spíš do běhu, abych ji ukázal, v jaké jsem kondici. Z našeho pošťuchování vznikl závod, který nebral konce...

Molly se snažila kličkovat, aby mě vyvedla z míry a abych ztratil směr, ale ona ví moc dobře, že ji to nepomůže. Takto jsme běhali asi půl hodiny a na ni šlo vidět, jak moc ji to baví. Takový úsměv jsem u ni dlouho neviděl. Chci pro svoji sestřičku to nejlepší, i když vím, že by chtěla jiné rodiče, kteří by o ni měli aspoň trochu nějaký zájem. Kolikrát jsem ji slyšel, jak mluví s Andym a říká mu, že by nejradši bydlela už napořád semnou. Tyto slova mě zlomila a v tu chvíli jsem chtěl zajít za rodiči a navrhnout jim to, ale vím, že otec by to nedovolil. Už kvůli mé minulosti. Nevěří mi, že se snažím změnit!! Kdyby mohl, diktoval by mi, jak mám žít!

„Olivere! Olivere pozor!'' probudil mě z mého myšlení Mollin hlas, ale bylo pozdě. Do něčeho či do někoho jsem vrazil a ocitl se na zemi. Rychle jsem vstal a chtěl té osobě pomoct na nohy, ale když jsem se pořádně podíval... ta dívka z obchoďáku...

„Jsi v pořádku?“ přiběhla k nám Molly... nic... ticho... oba dva jsme byli trochu vykolejeni, ale snažil jsem se vzpamatovat a podal jsem ji ruku. Šlo na ni vidět, že váhá, ale nakonec ji přijala a já ji pomohl na nohy. Jen co byla nahoře položila svoji ruku na druhou, kde měla tu modřinu, kterou jsem ji udělal, ,,omlouvám se za svého bratra. Nějak ztratil hlas, aby se ti sám omluvil.“

„O-omlouvám se. Nestalo se ti nic?'“ vysoukal jsem ze sebe a ona zakroutila hlavou na náznak, že je v pořádku...

„Vy se ještě neznáte, že? Emo tohle je můj bratr Oliver, bráško to je Ema, k-kamarádka," řekla a podívala se zvláštním pohledem na ni...

„Jsem Oliver. Ještě jednou se omlouvám. Byl jsem zamýšlený a nedával pozor," snažil jsem se být milý a trochu tím napravit i ten minulý incident, který jsem způsobil...

„To je v pořádku. Nic se nestalo," odpověděla krátce a nejistě. Šlo vidět, že se v mé přítomnosti necítí moc dobře.

„Omluvte mě. Budu muset už jít," snažila se o úsměv a pak se rozběhla směrem ven z parku..

„Vy už jste se potkali, že?'' promluvila moje sestřička a já souhlasně přikývl...

„Pojď, jinak se ti zkrátí šlachy," ušklíbl jsem se na ni a vydal se směr domov.

„Počkej! To není pravda, že ne? Já nechci, aby se mi zkrátily šlachy," začala hopkat po mém boku a já se musel smát, jak skoro všemu uvěří...

****

Vyběhla jsem z parku pořádně udýchaná ... zase on... pocity z obchodu se mi vrátily i pocit jeho ruce na mé paži... doufala jsem, že už se s ním takhle nepotkám... ale... tentokrát na něm bylo něco jiné. Molly... ona je jeho sestra... ne... i tak nehodlám přestat... slíbila jsem Elli, že ji pomůžu...

Moje nohy mě automaticky vedli do kavárny, kde jsem se hned posadila. Musím trochu rozdýchat setkání s ním... Oliver... jmenuje se Oliver...

„Emo? Jsi v pořádku?'' promluvila na mě Ráchel...

„Já ani sama nevím. Zase jsem ho potkala... nebo on mě? Nevím...'' mluvila jsem trochu zmateně.

„Koho? Toho kluka co ti ublížil? Udělal ti něco?'' vypadala starostlivě...

„Oliver...''

„Co říkáš?'' nechápavě se na mě podívala a položila svoji ruku na mé rameno.

„Ten kluk se jmenuje Oliver. Ten, který mi udělal tu modřinu a jeho sestra je Molly," podívala jsem se na ni, ,,tentokrát nebyl tak hrubý," dodala jsem...

„Tak pojď... vybereš si nějaké koláčky a já ti udělám kafe," navrhla...

„Jsi hodná, ale půjdu domů. Potřebuju se osprchovat.''

„Dobře, ale dneska se ještě stavíš, viď?'' udělala na mě psí kukadla...

„Jen si trochu odpočinu a přijdu...'' mrkla jsem na ni a vyrazila zpátky domů.

Hned, co jsem přišla, zavřela jsem za sebou dveře a vešla do koupelny. Svlékla jsem ze sebe oblečení a vešla do sprchy. Pustila vodu, která stékala po mém těle a poté jsem se natáhla pro sprchový gel, který tak trochu voněl jako piňakoláda... nanesla jsem ho a pořádně ho nechala napěnit.

Celé tělo jsem si namydlila a smyla... ještě chvilku jsem stála pod sprchou a nechala kapky vody dopadat na tělo... byl jiný... jiný tón i pohled... bylo to kvůli jeho sestře nebo tu omluvu myslel vážně? Co by se stalo, kdyby tam Molly nebyla.

Ublížil by mi zas? Nevím!!

Celou tu dobu jsem na něj myslela. Přehrávala jsem si setkání v parku a v obchoďáku. Nemohla jsem na to přestat myslet...

Když jsem na své kůži ucítila první náznak husiny, natáhla jsem se pro ručník a začala se osušovat. Pak jsem si ručník omotala kolem sebe a šla do pokoje vybrat si nějaké oblečení... koukla jsem se na hodiny, které ukazovaly půl druhé odpoledne. Oblečená jsem se posadila na postel a před očima jsem měla jeho... Olivera... zajímalo by mě, zda si zapamatoval moje jméno... Proč! Proč by mě to mělo zajímat? Vždyť ho neznám! Ublížil mi! Je to arogantní blbec!

Nějakou dobu jsem ještě seděla na posteli a jen tak koukala před sebe, ale vylekal mě mobil.

Jedna nepřečtená zpráva... otevřela jsem ji a četla...

 

Její sms mi vykouzlila úsměv na rtech a tak jsem neváhala, oblékla se a posbírala pár svých věcí, venku nasedla na kolo a vyrazila za svoji jedinou kamarádkou.

…

Doma jsem se osprchoval a hned odešel do pracovny. Sedl jsem si za stůl a nalil si whiskey... Ema... 

Někdo zaťukal a vešel....

„Stalo se něco?'' zeptal se Andy... 

„Proč by se mělo dít?'' odpověděl jsem otázkou...

„Zavřel jsi se sem a nalil si .'' 

„Neuhodneš, koho jsme při běhu potkali nebo spíš do koho jsem vrazil," řekl jsem...

„Podle tvého výrazu usuzuji, že nejspíš tu dívku?''

„Přesně!'' odpověděl jsem a napil se...

„Řekneš mi, co se tam událo nebo to mám z tebe páčit," podíval se na mě přísně... 

,,S Molly jsme v parku blbli jako děti a já nedával pozor a vrazil do ni. Nejdřív jsem nevěděl, koho jsem srazil, ale brzy jsem to zjistil. Chvíli jsem byl mimo, ale hned jsem ji nabídl pomocnou ruku," vyprávěl jsem mu, ,,omluvil jsem se ji a hned na to nás Molly seznámila. Potom rychle odešla," znovu jsem se napil...

„Jak se cítíš, když ses ji omluvil?" zeptal se.

„Ani nevím. Myslím, že pořád stejně! Můžu tě o něco poprosit?" zeptal jsem se a on přikývl, „mohl bys mě tu nechat?" podíval jsem se mu do očí a on neochotně odešel... Seděl jsem tam, přemýšlel a dopíjel skleničku... Chtěl bych ji znovu vidět... 

Když jsem dopil šel jsem do obýváku... ,,Molly? Můžeš jít dolů?" zavolal jsem na ni. Po pár minutách se objevila v místnosti, ,,napadlo mě, zda nechceš jít do té tvé oblíbené kavárny... semnou..." podíval jsem se na ni...

,,To jako vážně? Ty tam chceš jít?" koukala na mě. Chápu, že se nechce ukazovat s bratrem. Mohli by tam být její přátelé, ,,tak to je parádní! Zajdem na nugatový koláček teď je v nabídce nový a je fakt vynikající a okoštuješ kafe," její reakce mě udivila... ona je fakt ráda? Wau tak tohle jsem nečekal,

„půjdu se převléknout a za 20min u auta, zavelela a letěla nadšená do pokoje. Já tam ještě pořad stál a čekal, až mi to dojde... ji vážně nevadí, že tam půjdeme spolu?!

Když jsem se konečně vzpamatoval, šel jsem pro auto a čekal na Molly venku... moje sestřička řekla za dvacet minut a příprava jen do kavárny ji trvala třičtvrtě hodiny...

„Myslel jsem, že už se neukážeš," rýpnul jsem si do ní... 

„Proč myslíš?" podívala se na mě...

„Neřekla jsi za dvacet minut? Stopoval jsem to a trvalo ti to o dvacetpět minut víc," ušklíbl jsem se a nastoupil do auta. Hned v závěsu nastoupila i Molly...

„To chceš, abych ti dělala ostudu?" mrkla na mě a já se začal smát... 

„Ty? A ostudu?" řekl jsem a znovu se začal smát... podíval jsem se očkem na ni a všiml si, že je nafouklá jako bublina... urazila se, ale vím, čím si ji udobřím...

Celou cestu jsem se věnoval řízení a moje sestřička nepromluvila ani slovo. Nejdřív mi to nevadilo, ale pak jsem to ticho potřeboval prolomit... ,,Prcku tak už se na mě nezlob," oslovil jsem ji přezdívkou, kterou jsem ji dal... 

„Víš o tom, že už jsem vyrostla?" odsekla mi, ale konečně promluvila.

„To já vím a vyrostla z tebe krásná a chytrá žena. Jsem na tebe pyšný."

„Není na co," řekla a odvrátila hlavu k oknu. Nechtěl jsem do ni nějak rýpat a pokazit společný den, ale později se k tomu vrátím, abych zjistil, co tím myslela... 

„Tak jsme tu. Těším se na ty koláčky," promluvil jsem na ni... 

„To se máš na co těšit a pospěš," vychrlila na mě a rychle vylezla z auta. Hned jsem ji následoval... než jsem vešel dovnitř pořádně jsem se nadechl, ,,kde jsi tak dlouho. Už jsem nám vybrala," zavolala na mě a tak jsem si k ní přisedl... po chvilce nám to donesli a Molly čekala až si kousnu do nugátového koláčku... 

,,Hm, chutná dobře," řekl jsem s plnou pusou... 

,,Já to říkala," řekla nadšeně a usmívala se od ucha k uchu... šlo na ni vidět, jak je šťastná a i mě to těšilo, protože je pro mě důležitá. Chci, aby byla šťastná a v bezpečí. Udělám proto cokoliv. Jsem její starší bratr a moji povinností je ji chránit, ,,Olivere slyšíš mě?" promluvila na mě... 

„Jistě prcku," mrknul jsem na ni....

„Ahoj zlato..." ozval se nějaký klučičí hlas a já v mžiku zvedl zrak. Stál tam nějaký šamponek, u kterého šlo poznat, že mu rodiče zametají cestu... 

„Ahoj..." pozdravila Molly nejistě...

„Nepředstavíš nás?" řekl ten kluk docela naštvaně... neváhal jsem a vstal...

„Jsem Oliver, její starší bratr," sám jsem se představil a viděl, jak mu ten jeho arogantní výraz trochu uvadl, ,,ty jsi?" dodal jsem a čekal na odpověď... 

„Will Lorenz, Mollin přítel," odpověděl... 

„Takže Williem."

„Jsem Will," rozčílil se...

„To je mi fuk..." podíval jsem se na Molly...

„Mohla bych jít s Willem do kina?" zeptala se mě...

„Pokud vím, v autě jsme se bavili, že už jsi velká. Je to tvoje rozhodnutí. Zda chceš jít do kina, běž. Bránit ti v tom nebudu," odpověděl jsem trochu stroze... 

„Děkuji, jsi skvělej bráška," usmála se na mě a vydala se směrem k východu.

Šel jsem s ní, že zaplatím a půjdu domů, ale najednou se otevřeli dveře a v nich stála Ema...  ,,Ahoj Emo." pozdravila ji nadšeně Molly...

„Ahoj, už odcházíš?" zeptala se... 

„Ano s Willem jdeme do kina. Měj se pěkně," rozloučila se a odešla. V tu chvíli se naše pohledy střetly... 

„A-ahoj Emo," pozdravil jsem ji trochu nervózně... 

„Ahoj..." doufal jsem, že ji tu potkám... 

„J-já omlouvám se!"

„Už se nemusíš omlouvat," hned na to odpověděla. Koukal jsem ji do očí. Do těch krásně čistě modrých, které mě hypnotizovali. Byly nádherné a dokonalé.

„Ale musím! Chci se ti omluvit nejen za ten dnešek, ale i za to co se stalo v obchodě. Jsem debil a nevím, co mě to popadlo. Mrzí mě to," koukal jsem ji do očí a pomalu se v nich ztrácel...

„Konečně jsi tady! Co ti to tak dlouho trvalo?" ozval se hlas, který nás vyrušil... 

Ema

Když promluvila Ráchel byla jsem trochu naštvaná, protože ten kluk co dnes stál předemnou byl úplně jiný než ten v tom obchodě... ,,Říkala jsem ti, že si chvilku odpočinu a pak přijdu," podívala jsem se na ni se zdviženým obočím...

„To vím, ale tak dlouho?" začala se křenit a já se musela začít smát... 

„Co Alex?" zeptala jsem se a Rách trochu zesmutněla... ,,co se děje?" položila jsem další otázku...

„Posledních pár týdnů máme menší neshody, ale to se spraví." snažila se o úsměv.

„Je to kvůli mně, viď? On nechce, aby jsi se semnou bavila." řekla jsem ji na rovinu a ona přikývla. Pak si všimla, že tam s námi stojí Oliver...

„Omlouvám se mohu Vám něco nabídnout?" otočila se Rách na něj...

,,Ehm... ještě jedno kafé a ten nugátový koláček." 

„Dobře, donesu Vám ho." usmála se na něj a on se šel posadit... ,,neublížil  ti?" začala se hned ptát...

„Ne, byl dost milý a omluvil se." odpověděla jsem a podívala se na něj...