Naděje Kapitola 6 Změním se ...

Další kapitola hostovaného příběhu kamarádky a autorky z wattpadu MichaelaM1.

Několik týdnů po znovu shledání s Oliverem Riversem jsem se cítila jinak. Po jeho omluvě se mi ulevilo, ale i tak jsem z něčeho měla divný pocit a strach.

„Emo? Emo?“ volala na mě Rách, která se mě snažila dohnat.

„Copak, nějak nestíháš,“ zasmála jsem se.

„Tak když chodíváš běhat snad každý den?! Kdo ti má stačit,“ ušklíbla se.

„Tak pojď, poběžíme zpátky a pak hurá do práce.“

„Ty se nějak těšíš,“ usmívala se od ucha k uchu.

„Po tvém nařízeném volnu už se těším na práci. Na tom nic není,“ řekla jsem a vyplázla na ni jazyk. Pak jsme to otočily a běžely ke mně domů. Tam jsme se postupně osprchovaly a následně vyrazily Rácheliným autem do Cupidu.

Zaparkovala u kavárny a šly jsme dovnitř, kde už byla Lena.

„Ahoj Leno, jak to tu šlo,“ zeptala se Ráchel.

„Celkem dobře, došli nugátové koláčky, tak se dělá další várka, ale to už nechám na Vás a prchám. Jdu totiž k Ronovi,“ řekla a tvářila se na nás kysele. 

„Tak se bav,“ řekla jsem a šla se podívat na koláčky. Popravdě nechápu, proč tu pracuje. Může pracovat kdekoliv jinde i Ron by ji zaměstnal, ale ona dělá tady. Dost se divím, protože Ron odříznul všechny, co se budou semnou bavit. I když je pravda, že Lena se semnou nějak nebaví. Jen objednávky a to je vše.

Celý zbytek dne jsme s Ráchel pracovaly v kavárně, kde bylo celkem dost práce. Lidé prostě milují její kafé a koláčky a kdo by taky ne. Jsou vynikající a jsou to její vlastní recepty.

„Ahoj Emo je tu Ráchel?“ přišel do kavárny Alex.

„Je vzadu, mám ti ji zavolat?“ zeptala jsem se ho.

„Pokud tě o to můžu poprosit,“ řekl, já jen přikývla a šla pro ni.

Po chvilce jsem se vrátila i s jeho milovanou.

„Ahoj Alexi,“  pozdravila ho Rách a políbila. Koukala jsem na ně, jak jsou do sebe zamilovaní. I já bych chtěla cítit tento pocit, ale nejde to… kdo by mě taky chtěl! Moje minulost by všechny odradila. Sama sobě se občas hnusím, jak jsem tohle mohla nechat dojít tak daleko, ale měla jsem strach!
„Ahoj Zlato, promiň, že tě ruším v práci, ale napadlo mě zda nechceš dnes zavřít dřív a jít semnou a s partou na kolonádu,“ usmíval se na ni... 

„Alexi...“ řekla, podívala se na mě a pak po celé kavárně.

„Já si myslím, že půjde moc ráda,“ vyšlo nekontrolovatelně z mých úst... 

„Emo,“ podívala se na mě... 

„Jen běž a nemusíš zavírat, já to tu zvládnu,“ usmála jsem se na ni...

„Ale...“

„Žádné ale... už dlouho jsi nikde takhle nebyla. Pořád jen pracuješ! Tak si teď odpočiň,“ mrkla jsem na ni a pořád se usmívala.

„Alexi můžeš nás nechat chvilku?“ podívala se na něj prosebně.

„Jasně, počkám venku,“ řekl a odešel před kavárnu… Podívala se na mě smutně.

„Já tě tu nemůžu nechat,“řekla.

„Proč? Vždyť jsme to tak dělali už několikrát. Nevěříš mi?“ podívala jsem se na ni.

„Jasně, že ti věřím, ale jsi má kamarádka a nechci se chodit bavit bez tebe.“

„Ráchel, to je snad jedno. Stejnak, i kdyby to bylo všechno jinak, měla bys oči jen pro Alexe. Tak se jdi převléct a utíkej se bavit.“

„Já nevím,“ zněla dost nervózně.

„Ráchel! Běž! A užij si to za nás za obě!“ objala jsem ji a tak ještě s menší neochotou vyrazila za Alexem ven. Zatím co já se postarám o kavárnu. Není tu moc lidí, takže tahle směna bude klidná. A taky jsem měla pravdu. Když je nějaká akce v přístavu nebo někde jinde. Většina města prchá tam.

„Ahoj Emo,“ ozval se dívčí hlas, otočila jsem se a uviděla ji.

„Ahoj Molly, co ty tu? Jak to, že nejsi na kolonádě?“ pozdravila jsem ji a zeptala se.

„Byla jsem, ale s Willem jsme si zašli pro kafé. Tam ho nedělají tak dobré jak tady,“ usmívala se jako sluníčko.

„To ráda slyším. Chcete si ho vzít sebou?“ zeptala jsem se a Molly se podívala na toho kluka... 
„Na chvilku si tu sedneme,“ otočila se zpátky na mě.

„Hned vám to donesu,“ usmála jsem se.

Oliver   🍀🍀🍀🍀

Molly šla s tím namachrovaným šamponem na kolonádu a já měl o ni trochu strach. Vím, že už je velká, ale ten kluk se mi vůbec nelíbí.

„Vypadáš dost zamyšleně,“ vešla do místnosti Maddie.

„Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že jdeš též na kolonádu,“ usmál jsem se na ni...

„Chtěla jsem, ale samotnou mě to nebaví,“ posadila se přes stůl naproti mě. „co tě trápí Olivere,“ podívala se mi do očí.

„Všechno!“ odpověděl jsem.

„Můžeš být konkrétní? Nejsem jasnovidka,“ zamračila se na mě.

„Například můj život, Molly a ten její frajírek! Naši rodiče! Je toho spousta,“ odvrátil jsem pohled… nějakou dobu bylo ticho… dost nepříjemné ticho a já nevěděl, jak ho mám prolomit.

„Tak pojď, vyrazíme spolu na kolonádu. Teda pokud ti nevadí, že jsem o dvacet pět let starší než ty,“ ušklíbla se na mě a já se začal smát.

„Jdeme, aspoň uvidím, jaká je s tebou sranda,“ mrkl jsem na ni a vyrazili jsme spolu na kolonádu. Ji to udělá radost, že tam může jít a nebude sama a já se aspoň zabavím a vyčistím si hlavu.

Po cestě jsme oba mlčeli a koukali jen kolem sebe.... až po chvíli Maddie přerušila to ticho.

„Víš, Olivere, jak jsi říkal, že máš starosti o Molly,“ řekla a já se na ni podíval, „ona je mladá a jako každý teenager si potřebuje najít svoji cestu. Může dělat chyby o tom život je, ale hlavní je, že má někoho, kdo bude stát při ní, ať už udělá jakoukoliv hovadinu,“ zastavila se a její pohled směřoval na oblohu. ,,jsi její bratr, ne rodič a chápu, že se ji snažíš dát to, na co vaši rodiče nemají čas, ale nepřeháněj to. Ona hlavně potřebuje bratra,“ dopověděla to a dala se svižným krokem kupředu. Po chvilce přemýšlení jsem se k ní přidal... měla pravdu. Molly potřebuje bratra. I já v jejím věku jsem dělal hlouposti a budu tu pro ni, aby věděla, že vždy a kdykoliv zamnou, může přijít a mluvit semnou.

„Jsme tady pane Rivers,“ řekla Maddie s úsměvem od ucha k uchu.

„Co tedy podnikneme?“ zeptal jsem se ji.

„Už dlouho jsem neměla cukrovou vatu a mohli bychom zkusit nějakou atrakci. Jo a ruské kolo, prosím vždycky jsem na něj chtěla, ale sama jsem se bála,“ byla nadšená jak malá holka a já byl rád, že ji takto mohu udělat radost… vzal jsem ji za ruku a táhl k prvnímu stánku, kde jsem nám koupil pití a pak jsme vyrazili směr autíčková dráha, pak jsem se koukal, jak umí střílet, přiznám se, že je dobrej střelec.

„Nevěděl jsem, že umíš střílet,“ usmál jsem se na ni...

„Nejsem jen obyčejná hospodyně,“ ušklíbla se a já měl strach, že jsem se ji nějak dotknul...

„Já to nemyslel nijak zle,“ řekl jsem... 

„To já přeci vím, pojď, jdeme na ruské kolo,“ tvářila se zase nadšeně.

„Dobře, ale po cestě koupím cukrovou vatu,“ vzal jsem ji za ruku a táhl… poté jsme vyrazili na kolo

„Nebojíš se?“ zeptal jsem se ji.

„Trochu výšek, ale to zvládnu,“ vypadala, že se těší a tak jsme neváhali a vyrazili.

Nastoupili jsme a kolo se pomalu rozjelo. „Výhled z vrchu je nádherný,“ řekla Maddie, ale vypadala dost vystrašeně.

„To ano. Nikdy jsem nevěřil, že město vypadá z výšky tak krásně,“ odpověděl jsem a můj pohled padl na kavárnu… na kavárnu, ve které mohla být ona… ale spíš bude s kamarády nebo s přítelem někde tady na pouti. Užívat si jako každý.

„Máš chuť na kafé?“ promluvila na mě.

„C-co?“ odpověděl jsem zmateně.

„Už jsme pomalu dole a všimla jsem si, že ses delší dobu koukal na tu kavárnu,“ usmívala se....

„Trochu ano, mají tam vynikající koláčky,“ řekl jsem a svůj pohled obrátil zpátky na kavárnu.

„Tak to je musím jít okoštovat a ty půjdeš semnou,“ řekla a já jsem se v duchu začal usmívat a modlit, aby tam Em byla.

Vystoupili jsme z ruského kola a spolu si to namířili do kavárny… otevřel jsem jako správný gentleman dveře. Vešli jsme dovnitř a oba jsme uviděli Moll. I ona si nás hned všimla.

„Maddie? Olivere?“ tvářila se dost udiveně, ,,co vy tu?“ dodala.

„No co, šli jsme se podívat na kolonádu a zdejší kafé a koláčky jsou tak dobré, že je člověk na nich závislý,“ ušklíbl jsem se na ni a snažil být se v klidu, ale byla zde s tím šamponem… vyzval jsem Maddie, ať se někam posadí a já půjdu objednat. Přistoupil jsem k pultu a čekal, až se někdo objeví. Mezitím jsem si prohlížel nabídku, která vypadala chutně… ale najednou jsem uslyšel rámus. Otočil jsem hlavu a uviděl ji… Je tu a tvářila se trochu vyděšeně. Rychle jsem obešel pult, že ji pomohu sesbírat to, co ji upadlo.

„Omlouvám se nechtěl jsem tě vyděsit." řekl jsem a pomáhal ji sbírat koláčky, které ji popadaly...

„T-to je dobré… nemusíš mi pomáhat. Já to zvládnu,“ snažila se o úsměv... 

„Já vím, že to zvládneš, ale chci ti pomoct,“ i já se na ni usmál a její výraz se změnil. Byl už příjemnější. Když už jsme vše sesbírali, vrátil jsem se na své místo.

„Děkuji za pomoc. Ehm… dáš si něco?“ zeptala se.

„Poprosím dvě černé kávy a všechny koláčky po dvou kusech.“

„Dobře, donesu to,“ řekla a já se vrátil zpátky k Maddie.

„Copak se tam stalo?“

„Nechtěně jsem ji vyděsil,“ odpověděl jsem krátce.

„Tady nesu Vaši objednávku. Doufám, že koláčky budou chutnat,“ její úsměv byl příjemný a mě pohladil po duši. Nevím proč… nevím co se to semnou děje když jsem v její přítomnosti. Touží ji vidět každý den, slyšet její hlas a vidět její úsměv.

„Ty jo, máš pravdu jsou výtečné,“ řekla po chvilce s plnou pusou... já se jen uchechtl a svůj pohled věnoval Em... Po třičtvrtě hodině k nám přišla Molly...

„Bráško?“ oslovila mě...

„Copak Molly,“ řekl jsem a ani se na ni nepodíval.

„Nevím, v kolik dnes dorazím domů. S Willem chceme ještě jít na kolonádu,“ tvářila se nervózně. Přiznávám se, že v tu chvíli jsem ji chtěl zakázat někam s ním jít, ale… je tu to ale. Jsem její bratr a ne rodič. Chci, aby mi věřila.

„Zakazovat ti to nemůžu. Hlavně na sebe dávej pozor,“ řekl jsem a věnoval se své kávě.

„D-dobře, děkuji,“ řekla a namířila si to k východu.

„Už odcházíš,“  slyšel jsem, jak ji oslovila Ema.

„Ano s Willem se půjdeme podívat ještě na kolonádu. Ty už budeš mít též brzo padla.“

„To ano, ale budu tu ještě dodělávat těsto, které jsem vysypala,“ řekla Em a mě to bylo strašně moc líto… kvůli mně tu bude muset být dlouho… pořád jsem nad tím přemýšlel až mě vyrušila Mad...

„Mohl jsi se na ni aspoň podívat,“ řekla...

„Já vím, ale nešlo to,“ napil jsem se kafe a bylo dlouhé ticho, které Maddie prolomila.

„Olivere, já už půjdu. Je dost pozdě a já už jsem unavená,“ položila ruku na tu mou.

„Doprovodím tě,“ nabídl jsem ji a ona souhlasila. Zaplatil jsem a pak jsme odešli.

Vím, že Maddie nebydlí od náměstí daleko, ale i tak jsem ji chtěl doprovodit. I když jsem celou cestu byl myšlenkami úplně mimo.

„Olivere... Olivere!“ zakřičela na mě Maddie. Otočil jsem se a všiml si, že Mad už stojí u nějakého domu.

„Zde bydlíš,“ zeptal jsem se a ona přikývla.

„Děkuji, že jsi mě doprovodil. Dobrou noc a zítra se vidíme,“ objala mě a vešla do domu. Já se pak pomalu vrátil do města. Celou cestu jsem myslel na Em... je to divné, ale všechny ty holky co mi prošli pod rukama mi byly ukradené, ale ona ne! Nedokážu si to vysvětlit… nedokážu přestat myslet na to, jak jsem ji ublížil… pokusím se změnit. Chci s tím něco udělat… ano změním se.

Postavil jsem se u toho obrovského stromu a rozhlížel jsem se. Oči se mi zastavily u kavárny, kde se ještě svítilo. Moje tělo si to namířilo tím směrem a zastavilo se těsně před dveřmi. Ruka se natáhla po klice a dveře se otevřely.

„Omlouvám se, máme zavřeno,“ ozval se její hlas.

„Já vím,“ řekl jsem a ona ihned ztuhla, „klid… j-já slyšel jsem, jak Molly říkáš, že budeš muset dodělat to těsto, co se vysypalo,“ řekl jsem, ale ona tam pořád stála vyděšeně, „můžu ti pomoct?"dodal jsem a trochu ji vyvedl z míry.

„Umíš míchat těsto?“ po chvilce se zeptala a já zakroutil hlavou , „vždycky je něco poprvé. Zamkni za sebou a pojď, zamnou dozadu,“ usmála se a já hned zamknul dveře a vydal se za ni.